 |
 |
Johannes URZIDIL: |
Johannes URZIDIL: |
|
|
Johannes URZIDIL: |
Johannes URZIDIL: |
Vybral, uspořádal a doprovodné texty napsal Vladimír Musil
Nakladatelství Fraktál a Alšova jihočeská galerie
Horní Planá 2003
ISBN 80-902860-0-3
543 stran, 8°, 23 × 16 cm (1150 g), česky, šitá vazba
prodejní cena: 589,- Kč
knihu možno zakoupit zde
Publikace Život s českými malíři získala třetí cenu v soutěži KNIHA LIBRI 2005 na 20. ročníku knižního veletrhu Libri v Olomouci.
Tiráž [rozměrné publikace Vladimíra Musila] navozuje regionální dojem, téma však má evropský dosah a noblesní tvar díla uděluje lekci i sebevědomým kulturním centrům. […] Urzidil příliš neteoretizuje. Jeho články působí spíš jako osobní vyznání, často je prostupuje nostalgie vzpomínek, vždy však vykazují zažitý smysl pro univerzální hodnoty evropské kultury, jejichž měřítkem u něj nejsou opojné avantgardní výhledy do budoucnosti, ale spíš poklidná obeznámenost s kulturní minulostí včetně náboženských přesahů.
Přínos pražských německých literátů k prosazení české kultury ve světě bývá nejčastěji spojován se jménem Maxe Broda, který vedle Franze Kafky objevil evropskému publiku také Janáčkovu hudbu a Haškův humor. Nebyl však sám. K jeho přátelskému okruhu v legendární kavárně Arco náležel také o dvanáct let mladší Johannes Urzidil (1869-1970), od nějž u nás v posledních dvaceti letech vyšlo několik souborů pozoruhodných povídek zejména z pražského a šumavského prostředí. Jeho zvláštní místo v české kultuře meziválečného období teprve nyní podrobněji zachycuje rozměrná publikace Vladimíra Musila Johannes Urzidil, Život s českými malíři. Vzájemná korespondence s Janem Zrzavým. Vzpomínky - texty - dokumenty, kterou vydalo nakladatelství Fraktál v Horní Plané ve spolupráci s Alšovou jihočeskou galerií za podpory několika soukromníků, podnikatelů a institucí z jižních Čech i nedalekého Pasova v Bavorsku. Tiráž navozuje regionální dojem, téma však má evropský dosah a noblesní tvar díla uděluje lekci i sebevědomým kulturním centrům.
Z Arca na konec světa
Svým původem i osudem představuje Urzidil ukázkový příklad člověka na rozhraní různých světů. Narodil se v pražském Karlíně jako Němec, tak docela jím však nebyl. Tatínek železničář sice pocházel z Chebska, jež bylo baštou němectví, v Praze však rodinu sbližovala chudoba spíš se slovanským prostředím, neboť Němci zde tradičně patřili k vyšším vrstvám. Po celý život byl přesvědčený a věrný katolík, jeho maminka však pocházela z ortodoxní židovské rodiny. Vystudoval germanistiku, bohemistiku a dějiny umění, stýkal se s velkoměstskými intelektuály, k nimž vedle Broda a Kafky náležel i Franz Werfel či Egon Ervín Kisch, ale na rozdíl od nich znal dobře i venkov a miloval hluboké lesy Šumavy. Mezi válkami působil jako kulturní rada Německého vyslanectví v Praze, zároveň však neformálně sloužil české kultuře v cizině. V Německu vycházely jeho překlady českých básníků i referáty o tvorbě českých malířů, ale významně se podílel také na organizaci pražského kulturního provozu. Jeho přičiněním se u nás například uskutečnily první výstavy Paula Kleea a Marka Chagalla. V roce 1939 emigroval kvůli částečnému židovskému původu, v USA však jako Němec budil nedůvěru. Po padesátce se naučil vázat knihy a vyrábět ozdobné předměty z kůže, aby se vůbec uživil, a jeho manželka si přivydělávala hlídáním dětí. Později na čas zakotvil v Hlasu Ameriky, jenže pro podezření z levičáckých sklonů neprošel mccarthyovskými prověrkami. Ačkoli měl s hmotnou nouzí víc zkušeností, než bývá u intelektuálů obvyklé, nevěřil revoluci, ale evangeliu. Vyšel z modernismu, kouzlo jeho próz však tkví v tradicionalismu skoro stifterovského rázu. S významnějším ohlasem se ovšem setkaly až v posledním desetiletí jeho života, kdy začaly vycházet v Německu a západní Evropě, kam byl Urzidil také zván na četná čtení a přednášková turné.
Evropskýma očima
V první části svazku najdeme výbor z korespondence a textů, v němž hraje hlavní roli Urzidilův vztah k Janu Zrzavému, druhou tvoří Musilův podrobný esej o jeho životních peripetiích s ohledem na výtvarnou publicistiku. Nezapomenutelným zážitkem byla pro Urzidila už první návštěva malířského ateliéru, maličké mansardy na Malé Straně, kterou sdílel Václav Špála s Vlastislavem Hofmanem, později se seznámil s Rudolfem Kremličkou, Josefem Čapkem, Emilem Fillou a dalšími umělci, vskutku osudové však bylo jeho přátelství se Zrzavým. Postřehy z Urzidilových dobových článků o jeho díle jsou zajímavé ve dvojím ohledu. Korespondence ukazuje, jak důvěrně znal nejen jeho tvorbu, ale také jeho myšlenky, nálady a existenční podmínky, tedy reálné podloží Zrzavého platónsky ideálních vizí. Urzidil navíc nebyl při jejich interpretaci vázán hašteřivě rozrůzněnými gravitačními poli české kulturní scény, ale hovořil ke vzdělanému evropskému publiku, jež se zajímalo víc o nadčasové hodnoty díla než o aktuální stav kavárenské prestiže jednotlivých umělců. Urzidil příliš neteoretizuje. Jeho články působí spíš jako osobní vyznání, často je prostupuje nostalgie vzpomínek, vždy však vykazují zažitý smysl pro univerzální hodnoty evropské kultury, jejichž měřítkem u něj nejsou opojné avantgardní výhledy do budoucnosti, ale spíš poklidná obeznámenost s kulturní minulostí včetně náboženských přesahů.
Knihu otevírá nepříliš rozsáhlý text z roku 1966, jenž dal název celému svazku. Zatímco u nás se v souvislosti s počátky modernismu hovoří hlavně o francouzských vzorech, uvádí autor hned v prvním odstavci, že tón ve střední Evropě udávala především mnichovská skupina Der Blaue Reiter (Vasilij Kandinskij, Alfred Kubin, Paul Klee a Franz Marc). S tímto soudem by se jistě dalo polemizovat, rozhodně však není tak úplně neoprávněný, byť jsme se skoro celé minulé století učili německé vlivy na české umění přehlížet. Minuciózním uměnovědcem Urzidil jistě není, i proto však má jeho nezvyklý pohled na české umění specifickou cenu.
Respekt (Praha), 15, 2004, č. 20 (10.–16.5.2004), s. 22
Vladimír Musil složil knihu Johannes Urzidil / Život s českými malíři […] z dopisů, článků a vzpomínek muže, který sám v sobě ztělesňuje mnohojedinost svatováclavských zemí: Johannes Urzidil, autor německy publikující, ale i českého textu schopný […], německo-česko-židovského původu s poněmčeným českým jménem, mírný katolík a vášnivý zednář, se celoživotně věnoval propagaci díla českých malířů, na prvním místě Jana Zrzavého. Ze shromážděných dokumentů vyplyne mnoho zajímavých detailů pro poznání života Urzidilova i Zrzavého – kupříkladu, konečně se tu dočteme více o „stolní společnosti v Josefově Dole“, tedy o komunitě literátů, která se scházela ve třicátých letech v Urzidilově letním bytě u Horní Plané…
Vladimír Musil složil knihu Johannes Urzidil / Život s českými malíři (vydal Fraktál v Horní Plané roku 2003 – vedle Srdce Vltavy už druhé kulturní nakladatelství v malém Stifterově městě!) z dopisů, článků a vzpomínek muže, který sám v sobě ztělesňuje mnohojedinost svatováclavských zemí: Johannes Urzidil, autor německy publikující, ale i českého textu schopný (jeho dopisy, publikované v této knize, jsou psány česky jen s občasnými a celkem roztomilými chybkami), německo-česko-židovského původu s poněmčeným českým jménem, mírný katolík a vášnivý zednář, se celoživotně věnoval propagaci díla českých malířů, na prvním místě Jana Zrzavého. Ze shromážděných dokumentů vyplyne mnoho zajímavých detailů pro poznání života Urzidilova i Zrzavého – kupříkladu, konečně se tu dočteme více o „stolní společnosti v Josefově Dole“, tedy o komunitě literátů, která se scházela ve třicátých letech v Urzidilově letním bytě u Horní Plané, nebo o Urzidilově zednářství, nebo o Zrzavého vpravdě milostném vztahu k Bohumilu Kubištovi (melancholický dopis, psaný dva roky po Kubištově smrti), nebo o ne vždy idylickém pozadí Urzidilova navenek tak vzorového manželství.
A přece – i do těchto vztahů, i do této knihy o umění a lidech kolem něj proniká politika, respektive česko-německá disonance. Poprvé, když se Urzidil – slušně a v dobrém! – mrzí na Emila Pacovského, že špatně přeložil jeho text do Veraikonu a on teď před českými čtenáři vypadá jako mlžitel. Podruhé a ostřeji, když se Zrzavý mrzí na Urzidila, že mu není – podle jeho, Zrzavého, soudu – schopen správně rozumět, protože není Čech! „Věřím, že chceš býti spravedlivý a objektivní, ale přece aniž víš a proti své vůli Jsi jednostranný. Cítíš německy a Jsi orientován německy, Jsi nanejvýš citlivý ve všem, co se týká němectví a naproti tomu lhostejný a ignorantní ku stavu a cítění Čechů, bez snahy vžíti se do jejich situace.“ (s. 57)
Usoudilo by se, že nacionalistou je zde Zrzavý (jenž i v dalších dopisech vášnivě hlásá češství a „slovanství“ svého díla), nikoli Urzidil. Usoudilo by se, že Zrzavý je vůči tomu, kdo se tolik stará o jeho dílo, nevděčný. Avšak protiklad obou osobností je hlubší. Na jedné straně je génius, zaujatý jen svým dílem („O mne nejde, smrti se nebojím a život mně nemůže přinésti žádného obvyklého štěstí neb lásky […] ale [jde] o mé dílo, o jeho dokončení! K čemuž je potřeba mnoha let života ještě, neboť má to být dílo převeliké a přetěžké.“ – s. 71), a tudíž svým způsobem sobecký a sebestředný. Na druhé straně interpret, popularizátor, tlumočník, který oddaně slouží „svým“ umělcům, který je laskavý, obětavý, nesobecký, tolerantní, odpouštějící atd. atd., má všechny myslitelné lidské kladné vlastnosti a zprostředkuje mezi kulturami všechen možný kontakt – jenom mu schází ta genialita, ten záblesk skutečné originality, ta schopnost vytvořit dílo, které je v pravém slova smyslu VLASTNÍ. I ty rozkošné povídky o Šumavě, které vydalo Srdce Vltavy pod názvem Poslední host – Der letzte Gast (Horní Planá 1999), jsou jaksi – odvozené. I ty nadšené texty o Zrzavém, Kubištovi jsou jaksi – povrchní.
Avšak, co by si kulturní obec (a vůbec lidská obec) bez těch povrchních, ale laskavých lidí počala, když s génii není k vydržení.
Souvislosti (Praha), 15, 2004, č. 02, s. 253–254
Jde o editorsky i autorsky pozoruhodný výkon, o to zajímavější a také užitečnější, že tematicky postihuje právě ty oblasti, které byly české kultuře po celá desetiletí programově upírány – a že umělce a intelektuály, pocházející z německého a židovského resp. německo-židovského kulturního prostředí rozhodně neodkazuje ve vztahu k dobové umělecké scéně v Čechách do pozice jakési enklávy, podobající se ghettu. […] Jde o příznak obrody ve vědomí souvislostí, bez níž se svobodný vývoj kultury neobejde. Kniha o Johannesu Urzidilovi a českém umění je toho legitimním – a skvělým – dokladem.
„Milý Jene,
děkuji Ti za tvůj podrobný dopis srdečně. Věř mi, že cítím s Tvým bolem a že prožívám všechny trudné chvíle spolu se svými přátely ve vlasti, která nebyla nikdy tak hluboce též mojí vlastí, jako právě nyní. Narodil jsem se tam, žil jsem tam po celý život, vděčím ji za nejdůležitější základy svého duševního bytí. Mojí otcové po dlouhé generace žili v Čechách. Nemám a nebudu míti jiné vlasti.“
Tyto řádky píše svému příteli Janu Zrzavému do Prahy Johannes Urzidil z londýnského exilu, dne 15. srpna 1939. V Čechách se stupňuje nacistický teror, vedený nejen proti svým aktivním odpůrcům a duchovní elitě, ale proti celému národu, a v následujících letech vrcholící – mimo jiné – také deportací a vyvražděním většiny židovského obyvatelstva. Po válce a okupaci však násilí nekončí: obrací se, jak známo, nejdřív hlavně proti českým Němcům, kteří jsou – se schválením vítězných mocností – vyhnáni ze země. Výsledek: česká kultura je tak v průběhu několika málo let připravena o řadu svých vynikajících reprezentantů – a rozhodující měrou o dvě, vpravdě vlastní, důležité komponenty, s nimiž po staletí (samozřejmě nikoli bez konfliktů) rostla: totiž o kulturu Židů a kulturu českých Němců. A nejen to: v následujících desetiletích se tentokrát s komunistickou mocí prosazuje jakási kulturní genocida, zacílená na paměť národa a tím i na dosavadní vývoj myšlení a umění, jakož i na jakékoli pokusy v něm organicky pokračovat, a mající za důsledek – mimo jiné – také vlny „vnějšího“ i „vnitřního“ exilu. Je vskutku obdivuhodné, kolik kvalitního dokázala takto ochuzená a takřka systematicky dále ochuzovaná česká kultura během celé této doby vytvořit.
A tak citát z Urzidilova dopisu tu nepůsobí jen jako kondolence a konfese na pozadí dobového kontextu a situace pisatele či adresáta; právě ze současné perspektivy, po historické zkušenosti s tím vším, co následovalo, získává také funkci naléhavého a přitom nevtíravého připomenutí. Neboť Johannes Urzidil (3.2.1896 Praha – 2.11.1970 Řím) reprezentuje ty oblasti české kultury, určené v ještě nedávných dobách k emigraci, likvidaci či „odsunu“, anebo k vyškrtnutí, potlačení a zapomenutí: český spisovatel, píšící v německém jazyce – básník, prozaik a publicista, germanista, slavista a historik umění, pohybující se jak v německých tak i českých uměleckých a intelektuálních kruzích, z důvodů politických a rasových emigrující (s manželkou, básnířkou Gertrudou Thiebergerovou, dcerou pražského rabína) v r. 1939 a po kratším pobytu v Anglii se usadivší v USA.
Po celý život se věnoval Čechám a Praze, a to jak svým uměleckým (viz např. prózy Die verlorene Geliebte / Ztracená milenka, 1956, Prager Triptychon / Pražský triptych, 1960) a odborným (např. Goethe in Böhmen / Goethe v Čechách, 1932, Wenzeslaus Hollar / Václav Hollar, 1936/1937, Život s českými malíři, New York 1966 / Praha 1968) dílem, tak i svou osobní angažovaností. Mezi jeho přátele patřili nejen Franz Werfel, Franz Kafka, Emil Utitz či Hugo Steiner-Prag, Friedrich/Bedřich Feigl a Willi Nowak, ale i Petr Bezruč, Josef Čapek, Rudolf Kremlička, Emil Filla, Václav Špála, Vlastislav Hofman, František Muzika – a Jan Zrzavý.
Podobně jako Max Brod či Otto Pick vynikal Urzidil zájmem na sbližování a prolínání kultur českého a německého jazyka – a měl také velkou zásluhu na zprostředkování českého moderního umění v německém kulturním prostředí. Vztah k výtvarnému umění hrál v Urzidilově životě a díle mimořádně důležitou roli; pravděpodobně souvisel i s jeho vlastními talenty a ambicemi (dobře kreslil a např. v začátcích svého pobytu v USA se také živil výrobou užitkových uměleckých předmětů).
S Janem Zrzavým se seznámil ještě takřka v začátcích a soustavně sledoval jeho umělecký vývoj. Brzy rozpoznal jeho tvůrčí originalitu a ve svých článcích a studiích jej charakterizoval jako jednu v nejvýraznějších osobností moderního českého i evropského malířství. Měl podíl i na uspořádání první samostatné souborné výstavy Zrzavého v Topičově salonu r. 1918 a propagoval jeho tvorbu v Německu; v r. 1925 uváděl výstavu Zrzavého prací v Berlíně, pořádanou Herwarthem Waldenem, zakladatelem časopisu Der Sturm. Nebyly to však výhradně jisté společné zájmy, Zrzavého tvorba a Urzidilovy umělecké, publicistické i společenské ambice, nýbrž i zcela osobní, lidské sympatie, které tu daly vzniknout přátelskému vztahu, překonávajícímu čas i prostor, vyměřený historií a jejími následky na jednotlivé osudy.
Svědčí o tom dopisy, které jsou poprvé vydány v knize Vladimíra Musila Johannes Urzidil: Život s českými malíři. Vzájemná korespondence s Janem Zrzavým. Vzpomínky – texty – dokumenty (1. publikace nakladatelství Fraktál, Horní Planá, ve spolupráci s Alšovou jihočeskou galerií). Jde samozřejmě pouze o „torzo“ tohoto dopisování (jak editor uvádí již na obálce knihy) z let 1918 až 1970, neboť mnohé se zřejmě nenávratně ztratilo, anebo ještě není nalezeno.
Tento „kmenový“ materiál je ovšem doplněn doklady z korespondence Urzidila s Emilem Pacovským (1879–1948, malíř, grafik, spisovatel a kritik), Willi Nowakem, Josefem Čapkem, Josefem Matoušem (1881–1971, středoškolský profesor češtiny, spisovatel, literární kritik a překladatel) a Artušem Černíkem, z korespondence Zrzavého s nakladatelstvím Gustava Kiepenheuera, s Václavem Nebeským (1889–1949, teoretik umění a výtvarný kritik) a s Herwarthem Waldenem, dopisem Zrzavého a Urzidila Paulu Kleeovi aj.
Kniha o rozsahu přes 540 stran se ovšem zdaleka neomezuje jen na uvedenou korespondenci. Ta je jen v první části svazku, nazvané Výbor z korespondence a textů, a to v oddílu Dopisy a texty z let 1918–1970. Chronologicky uspořádané dopisy jsou tu však prokládány Urzidilovými vzpomínkami, články a studiemi o Zrzavém, Fillovi a moderním českém umění, o pražském uměleckém životě prvních desetiletí 20. stol., o rakouských, německých a evropských výtvarných umělcích, jakož i o tehdejších českých umělcích německého jazyka – „Sudetoněmečtí umělci patří vlastně méně do »mezinárodní« než do výstavy seznamující s uměním Československa, neměli by být představováni jako »cizinci«, nýbrž společně s Čechy“, píše Urzidil v recenzi o dvou pražských výstavách v r. 1936.
Tyto texty, až na jednu výjimku, do češtiny (převážně z německých původních vydání a rukopisů, ale též z angličtiny) přeložené vydavatelem a Miladou Urbanovou, jsou pak v originální verzi k dispozici v oddílu Rukopisy a dokumenty, spolu s německým textem úvodního článku k celé knize (Několik vzpomínek namísto předmluvy: Život s českými malíři) a několika Urzidilovými básněmi, souvisejícími s osobností a tvorbou Zrzavého (v překladu Alfréda Fuchse). První část knihy je doplněna podrobným poznámkovým aparátem ke všem publikovaným textům (včetně korespondence) a také údaji k životopisu Johannese Urzidila, jakož i k ostatním osobám, zmíněným v textech.
Druhou část knihy, nadepsanou Johannes Urzidil a výtvarné umění, tvoří – v prvním oddíle – rozsáhlá a zevrubná studie Vladimíra Musila Umění jako činy duše (věnovaná jednomu z předních znalců Urzidilova díla Gerhardu Trappovi). Jde v podstatě o interpretační jádro tématiky celé publikace: autor tu podává „na principu koláže“ (jak zmiňuje v ediční poznámce), totiž výkladem, do něhož jsou vkomponovány Urzidilovy reflexe a dobové dokumenty, živě líčený a smysluplně strukturovaný přehled o povaze a rozsahu Urzidilova zájmu o výtvarné umění. Vzhledem k vývoji a k rozhodujícím dokladům tohoto zaměření se studie vztahuje hlavně na období Urzidilova života v Čechách.
Druhý oddíl této části, nazvaný Soupisy a rejstříky, představuje komentovaná Bibliografie prací Johannese Urzidila o výtvarném umění, doplněná jmenným rejstříkem, jakož i pokus o soupis sbírky výtvarných děl, které se nacházely v Urzidilově vlastnictví, a seznam korespondence.
Tato objemná publikace, vybavená navíc mimořádně bohatým a v mnoha případech jedinečným obrazovým materiálem, se tedy snaží zachytit vše dostupné, co souvisí se vztahem Johannese Urzidila k výtvarnému umění. Zároveň, jak jednotlivými dokumenty tak i ve vlastních výkladech, předkládá velmi zajímavé svědectví i pojednání o kulturním prostředí, v němž se Urzidil pohyboval zejména v době meziválečné.
Tematicky a formálně se kniha váže k výstavě Johannes Urzidil (1896–1970), O kontinuitě lidského srdce, uspořádané v Českém Krumlově r. 2000. Svým rozsahem i svou celkovou úrovní však daleko přesahuje standard katalogů a monografií: se sběratelskou ale i s vědeckou akribií zprostředkovává dokumenty v jejich autentické podobě (přičemž neopomíjí ani zachování pravopisných či gramatických a stylistických chyb, jak je patrno z úvodního citátu této recenze), podává co neúplnější informace o osobách, věcech, událostech a souvislostech, zmiňovaných v textu, či prezentovaných v obrazové dokumentaci, svými odkazy upozorňuje na mnoho opomíjených anebo již zapomenutých skutečností, uvádí řadu dosud nepublikovaných dokladů a také české překlady textů, právě k tomuto účelu pořízené – a vedle bibliografií, poznámkového aparátu, soupisu Urzidilovy sbírky a rejstříku vyniká také odborně i čtenářsky atraktivní studií o Urzidilově životě a díle.
Jde o editorsky i autorsky pozoruhodný výkon, o to zajímavější a také užitečnější, že tematicky postihuje právě ty oblasti, které byly české kultuře po celá desetiletí programově upírány – a že umělce a intelektuály, pocházející z německého a židovského resp. německo-židovského kulturního prostředí rozhodně neodkazuje ve vztahu k dobové umělecké scéně v Čechách do pozice jakési enklávy, podobající se ghettu.
Je příznačné a také pochopitelné, že pokusy o rekonstrukci novějších českých kulturních dějin s přihlédnutím k německému resp. židovskému podílu, který sehrál – snad nejzřetelněji v době moderny a avantgardy – významnou roli jak zprostředkovatele s evropským kontextem tak i vnitřního vývojového faktoru, se po klíčovém roce 1945 množí v těch obdobích, kdy se v samotné české kultuře prosazuje nárok na svobodný vývoj a svobodnou sebereflexi. Tak je tomu v letech šedesátých a zejména pak od let devadesátých, během nichž se pojem „česko-německo-židovské symbiózy“ v pohledu na vlastní kulturní dědictví stává jedním z leitmotivů domácí literárně-, uměno- a kulturněvědné bohemistiky, a je hojně zastoupen v publicistice i (nejen ryze memoárové) beletristice.
Není to projev pouze nějakých „fantómových bolestí“, nad něčím amputovaným a ztraceným, co nelze regenerovat či reanimovat. (A také to není výraz jen víceméně konjunkturálně motivované potřeby doplnit jisté mezery na trhu s dějinami.) Jde o příznak obrody ve vědomí souvislostí, bez níž se svobodný vývoj kultury neobejde. Kniha o Johannesu Urzidilovi a českém umění je toho legitimním – a skvělým – dokladem.
Tvar (Praha), 15, 2004, č. 16 (7.10.2004), s. 5
Kniha Vladimíra Musila vznikla jako výsledek náročného dlouhodobého průzkumu. Má 543 stran, bohatou fotografickou dokumentaci a precizní faktografické vybavení. V současnosti je nejobsáhlejší prací o Urzidilovi, kterému byla zatím věnována pozornost spíš v zahraničí než u nás. […] Karel Srp v textové antologii Jan Zrzavý / O něm a s ním zdůrazňuje, že „Jan Zrzavý měl k Johannesu Urzidilovi dlouhodobý, mimořádně blízký přátelský vztah, který není srovnatelný se vztahem k žádnému jinému literátovi, umělci či teoretikovi“. Korespondence, jak ji veřejnosti zpřístupnil Vladimír Musil, to dokládá plnou měrou.
Jan Zrzavý je klasik českého moderního umění, jehož tvorba dodnes vyvolává řadu otázek. Je plná skrytých významů, jejichž odkrývání vždy znovu vede k novým interpretacím. Podobně tomu je i se Zrzavého osobními vztahy a postoji ke světu.
V poslední době jsme svědky další, tentokrát skutečně masivní vlny zájmu o Jana Zrzavého. Nakladatelství Academia vydalo zatím největší umělcovu monografii, která je dílem Karla Srpa a Jany Orlíkové, a rozsáhlou textovou antologii Jan Zrzavý / O něm a s ním (ed. Karel Srp). V podstatě současně byla publikována i neznámá korespondence Zrzavého s malířkou Věrou Jičínskou v časopise Umění (ed. Barbora Zlámalová) a s Johannesem Urzidilem v nakladatelství Fraktál (ed. Vladimír Musil). Korespondence účinně prohlubuje dosavadní poznatky o Janu Zrzavém a zároveň znovu uvádí do českých kulturních dějin téměř zapomenutou malířku Věru Jičínskou a česko-německého spisovatele, esejistu a novináře Johannese Urzidila.
Kniha Vladimíra Musila vznikla jako výsledek náročného dlouhodobého průzkumu. Má 543 stran, bohatou fotografickou dokumentaci a precizní faktografické vybavení. V současnosti je nejobsáhlejší prací o Urzidilovi, kterému byla zatím věnována pozornost spíš v zahraničí než u nás. První část publikace s názvem Výbor z korespondence a textů představuje v chronologickém řazení Urzidilovy uměleckohistorické texty a dopisy s různými významnými osobnostmi, jako byli například nakladatel Emil Pacovský, teoretik umění Václav Nebeský, malíři Willi Nowak nebo Josef Čapek. Mezi nimi daleko nejrozsáhlejší je vzájemná korespondence s Janem Zrzavým. Druhá část Johannes Urzidil a výtvarné umění obsahuje podrobný Urzidilův životopis, soupis jeho textů o výtvarném umění, rekonstrukci jeho umělecké sbírky, rejstříky a bibliografii.
Johannes Urzidil se narodil 1896 v Praze a zemřel 1970 v Římě. Byl synem pražského Němce a pražské Židovky. Tato skutečnost do značné míry předurčila jeho životní osudy. Mluvil dobře německy i česky, pro psaní mu byla bližší němčina. Po absolvování pražského německého gymnázia studoval germanistiku, slavistiku a dějiny umění na Filozofické fakultě Německé univerzity v Praze. V pražských intelektuálních kavárnách Arco, Corso a Louvre diskutoval o umění v německo-židovském kruhu Maxe Broda, Franze Kafky, Franze Werfela, Bedřicha Feigla, Willi Nowaka, Georga Karse a Alfréda Justitze, v Unionce zase se členy SVU Mánes bratry Čapky, Josefem Gočárem, Emilem Fillou, Vincencem Benešem, Václavem Špálou, Josefem Šímou a dalšími. Tvrdošíjným pomáhal udržovat styky s Německem, Zrzavému o něco později s berlínským Sturmem. V roce 1936 vydal v Bratislavě knihu Zeitgenössische Maler der Tschechen, v níž se zabýval tvorbou Jana Zrzavého, Josefa Čapka, Emila Filly, Alfréda Justitze a Václava Špály. V roce 1922 se oženil s básnířkou Gertrudou Thiebergerovou, dcerou významného židovského myslitele. Spolu s ní uprchl po německé okupaci v roce 1939 do Londýna, v roce 1941 pak jako korespondent různých exilových periodik přesídlil do New Yorku. Po válce často pořádal přednášková turné po západní Evropě. I když se s cizím prostředím nedokázal nikdy plně sžít, například anglicky se vyjadřoval jen s velkými obtížemi, domů se už nevrátil a zemřel jako exulant.
Karel Srp v textové antologii Jan Zrzavý / O něm a s ním zdůrazňuje, že „Jan Zrzavý měl k Johannesu Urzidilovi dlouhodobý, mimořádně blízký přátelský vztah, který není srovnatelný se vztahem k žádnému jinému literátovi, umělci či teoretikovi“. Korespondence, jak ji veřejnosti zpřístupnil Vladimír Musil, to dokládá plnou měrou. Začala v prosinci 1918 v souvislosti s Urzidilovou recenzí na první výstavu Tvrdošíjných, ale už brzy nato Zrzavý Urzidilovi napsal: „[…] rád bych Vám řekl, že i já pociťuji velikou touhu po Vašem přátelství, opravdovém přátelství, jehož snad jste schopen, a že bych si ho chtěl zasloužiti.“ Ještě nějakou dobu si vykali, ale jejich přátelství se rychle upevňovalo spolu se vzrůstajícím porozuměním v názorech na uměleckou tvorbu i ve zcela soukromých záležitostech. Urzidil a Zrzavý se vzájemně oslovovali „milý Jene“, účastně sdíleli smutné i radostné události, probírali spolu každodenní problémy, jako bylo shánění a zařizování ateliéru nebo bytu, a také potíže s nedostatkem peněz. Urzidil pomáhal Zrzavému s prodejem obrazů, psal o nich a měl je rád. Neváhal to také Zrzavému vždy znovu otevřeně říct. Obdivoval na nich „skromnost prostředků“ a „sebevěrnost“, považoval je za „vzácný malířský zjev“. Přítomnost Gertrudy tento vztah nenarušila, naopak se stala jeho harmonickou součástí.
Vřelé přátelství obou Janů a Trudinky, jak oba Gertrudě říkali, přetrvalo nucenou poválečnou pauzu a neztratilo na své síle ani v následujících dvaceti letech, kdy se vzájemná komunikace mohla realizovat pouze prostřednictvím dopisů. Jednou se jim však přece jen podařilo setkat. Bylo to v roce 1968 ve Vídni. Urzidil zde právě přednášel, Zrzavý se vracel z Řecka. Měli však na sebe příliš málo času. Urzidil totiž musel neprodleně pokračovat ve svém turné po Evropě. Po návratu do New Yorku poslal Zrzavému dlouhý dopis, který svědčí o traumatu z tohoto setkání: „Po tolika létech odloučení od sebe a po tolika světových katastrofách bychom potřebovali několik klidných dnů v pokojném prostředí. […] Víš dobře, že Tě milujeme osobně a obdivujeme hluboce Tvoje umění. Znamenáš pro nás jeden z nejdůležitějších prvků našeho života.“ Poslední dopis, který Janu Zrzavému napsal těsně před svou smrtí, je krátký: „Na shledanou! Stále ze srdce na Tebe myslíme.“ Zrzavý svého nejbližšího přítele přežil o sedm let.
art & antiques (Praha), 2004, č. říjen, s. 122–123
Pohled na české umění očima německy píšícího spisovatele. Takové pohledy potřebujeme k naší sebereflexi. Krásná kniha s výborným komentářem Vladimíra Musila.
Die vorliegende Urzidil-Publikation mit einleitendem Abdruck der Briefe, mit Bibliographie, Literaturverzeichnis und Register und besonders mit den wertvollen Kommentaren wird künftighin zu diesem Thema nicht zu umgehen sein. […] Das vorliegende Buch mit durcheinanderlaufenden primären und sekundären Texten zeigt zur erstenmal, dass Urzidils Werk unter den Prager deutschen Dichtern seinen sicheren Platz behauptet, darüber hinaus aber eine besondere Stelle durch sein lebenslanges Interesse für die tschechische bildende Kunst einnimmt, das sich in persönlichen Kontakten, in Studien, Essays, Briefen, Vernissage-Ansprachen, Organisatorenhilfe bei Ausstellungen u. dgl. mehr manifestiert hat. Darin liegt der Wert und Beitrag dieser Publikation.
Der schön ausgestattete, mit vielen Fotos und Reproduktionen ergänzte umfangreiche Band aus der durch deutschböhmische Dichter berühmte Gegend von Horní Planá [Oberplan] bestätigt das heiße Interesse von Vladimír Musil, der die Auswahl und Gestattung besorgte und begleitende Texte schrieb, und von Milada Urbanová, die mit ihm die Übertragungen in der tschechisch-deutschen Publikationen verfasste. Man kennt ihre Zusammenarbeit bereits von der Herausgabe des bilinguischen illustrierten Buches Johannes Urzdil, Poslední host. Der letzte Gast, Horní Planá 1999, das leider an häufigen Sprachfehlern im deutschen Text leidet (die nicht einmal der literarhistorischen Studie von Gerhard Trapp aus München in diesem Band erspart blieben).
Wie der Untertitel der 541 Seiten großen Publikation andeutet, handelt es sich um die gemeinsame Korrespondenz mit Jan Zrzavý – Erinnerungen – Texte – Dokumente. Die im zweiten Teil G. Trapp gewidmete Schlüsselanalyse von V. Musil Umění jako činy duše. Studie k životopisu spisovatele [Die Kunst als Taten der Seele. Studie zur Lebensgeschichte des Schriftstellers] nimmt an die 220 Seiten ein und stützt sich auf Urzidils Werk, seine breite Korrespondenz und nicht minder breite Kommunikation mit seiner so oft wechselnden Umwelt. Dadurch zeichnet Musil einen weiten Lebensbogen des Prager deutschen humanistischen Dichters Johannes Urzidil (1896 Prag – 1970 Rom) mit allen denkbaren farbigen Einzelheiten eines seine Heimat tief liebenden, jedoch durch die kriegstragische faschistische Schicksalswende Ende der 30er Jahre des 20. Jahrhunderts zur lebenslänglichen Emigration verurteilten jüngeren Mitglieds des Prager Kulturkreises. Dieser Lebensbogen ruht auf einer reichen Reihe von Säulen. Zu den häufigsten von ihnen gehört der durch sein ganzes Leben wieder und wieder auftauchende Name des berühmten tschechischen Malers Jan Zrzavý (1890 Vadín bei Havlíčkův Brod – 1977 Prag), des um sechs Jahre älteren vereinsamten Sonderlings der symbolischen imaginativen mystischen Kunst ohne Vor- und Nachfahren, dessen Bekanntschaft Urzidil 1918 machte und den er als genialen Meister bis zu seinen letzten Tagen bewundert und in vielen Analysen seines Schaffens die Entstehung seiner Kunst „aus der Spannung der Beziehung zwischen Mensch und Gott“ ableitete. Vom Jahre 1921 bis zu Urzidils Tod 1970 wurden 39 (erhaltene) Briefe in deutscher und tschechischer Sprache zwischen beiden Freunden gewechselt (37 dann zusammenhängende Schreiben ihrer Freunde); charakteristisch ist die beiderseitige Offenheit, auffällige Aufrichtigkeit der Ausdrucksweise, die (bei Zrzavý) auch in einer fast beleidigenden Kritik gipfeln konnte. Urzidils Bibliographie der Arbeiten über bildende Kunst vermerkt über 200 Nummern und reiht ihn damit an die Spitze der Prager deutschen Schriftsteller, die eine beispielhafte Durchdringung der Dichtung und der bildenden Kunst zur Schau tragen.
Zrzavý dagegen forderte von seinem Freund „Kunsttheoretiker“ Antworten auf seine persönliche Schaffensunsicherheit, sein nach eigener Überzeugung künstlerisches Fiasko, die von seiner übertriebenen Bescheidenheit und von seinen stets steigenden Zielen zeugen. Ihre Beziehung ist keine „bloße Freundschaft, es ist ein Teil unserer Seelenentwicklung“ (Brief vom 8. 1. 1969 der Gatten Urzidil an Zrzavý).
Der Lebensbogen Urzidils umfasst neben Zrzavý eine Unmenge weiterer Namen von Malern, Dichtern und besonderen Individualitäten anderer Kunstarten. Zu den häufigsten gehören Hollar, Goethe, Stifter, Kubín, Kafka, Špála, J. Čapek, Filla, Justiz, Nowak, Steiner-Prag, Durasová, die Gruppe Tvrdošíjní (Die Hartnäckigen), Werfel, Rilke etc. – eine nicht endende Reihe. Der hervorragende tschechische Graphiker des 17. Jahrhunderts Václav Hollar (1607 Prag – 1677 London) regte Urzidil durch seine parallelen dürftigen Exiltage zur Niederschrift einer Monographie (1937) an (die auch tschechisch erschien) – Urzidil lebte eine Zeitlang vor seinem definitiven Zufluchtsort New York auch in London.
Die vorliegende Urzidil-Publikation mit einleitendem Abdruck der Briefe, mit Bibliographie, Literaturverzeichnis und Register und besonders mit den wertvollen Kommentaren wird künftighin zu diesem Thema nicht zu umgehen sein. Es muss jedoch leider als großer Mangel bezeichnet werden, dass in diesem 2003 herausgebrachten Buch das letzte internationale Johannes-Urzidil-Symposion in Prag 1995, das allerhand neue, vielseitige diesbezügliche Kenntnisse und Fakta an die Fachöffentlichkeit brachte, völlig unbeachtet blieb; man kann lediglich auf S. 521 den Titel des Sammelbandes der Vorträge dieses Symposions Böhmen ist überall, der 1999 in Linz dank der österreichischen Mitarbeit erschien, finden. Daselbst zählt die Urzidil-Bibliographie von G. Trapp schon 956 Nummern.
Da der Autor dieser Bibliographie, der Urzidil-Kenner Gerhard Trapp, auch die Autorin dieser Rezension als seine Vorgängerin aus dem Jahre 1972 erwähnt, möchte ich die damaligen, heutzutage unglaubwürdigen Umstände andeuten. In der Zeitspanne 1965–1970 schrieb mir Urzidil 10, meist deutsche mit tschechischen Glossen, aber auch lange tschechische Briefe, davon 7 handschriftlich, anfangs über seinen Freund, den Schriftsteller Ernst Sommer aus Jihlava [Iglau], mit dem ich mich befasste, die letzten zwei Jahre mit minimalen Pausen ausschließlich über seine eigene Bibliographie, von der er im Schreiben vom 4. 3. 1970 sagt: „…glaube ich, diese Arbeit mir selbst und der Universität in Prag schuldig zu sein: denn wenn irgendwo in der Welt, soll sich in meiner Geburts- und Heimatstadt Prag eine möglichst genaue Übersicht meiner Schriften befinden… Am 3. Februar 1971 werde ich 75 Jahre alt sein. Hoffentlich erlebe ich diesen Tag noch, der ein Anlass zu einer Veröffentlichung wäre, die mich natürlich sehr freuen würde.“ Dazu zählt ein Brief an eine von meinen Hörerinnen, der ich zur Diplomarbeit das Thema Johannes Urzidil empfahl, und noch eine herzliche nostalgische, kurz vor der letzten Vortragsreise durch Europa niedergeschriebene Widmung Urzidils in seinem Väterliches aus Prag und Handwerkliches aus New York (Zürich, Artemis 1969), die lautet: „Für Frau Dozentin Dr. Věra Macháčková-Riegrová, die in den uralten Hallen der Prager Universität heimisch ist, Carolinum und Clementinum, wo ich Jahre des Jugendglücks verbrachte, mit herzlichen Grüßen und Wünschen des alten Pragers, der seine Stadt liebte und liebt, die für ihn, was immer auch geschehe, seine Stadt bleibt, und ihre Menschen, was immer auch geschehe, seine Menschen.
Johannes Urzidil
dzt. New York
Ende Februar 1970
(mit Dank für Grüße und Sendungen)“
Der intensive Briefwechsel über Urzidils Bibliographie dauerte dann weitere sieben Jahre mit seiner Witwe, der Prager Dichterin und Rabbinertochter Gertrude Urzidil, geborene Thierberger, und auch mit ihrer Zwillingsschwester Nelly Engel in London. So wanderten die Briefe voll von Fragen, Antworten und Ergänzungen hin und her, bis der Text mit 666 bibliographischen Angaben zum Druck für die Fachzeitschrift Germanistica Pragensia bereit war. Inzwischen aber erreichten unsere Heimat die fremden Okkupanten mit allen totalitären Vorschriften im Kultur- und Wissenschaftsgebiet und mein Urzidil-Manuskript wurde als politisch gefährlich [sic!] in der zweiten Fahnenkorrektur samt Satz vernichtet. Auf illegalem Wege über Skandinavien ist es dann nach der Fürsprache von Frau Urzidil erst 1972 im Schweizer Urzidil-Verlag Artemis als Anhang des Urzidil-Bandes Bekenntnisse eines Pedanten (Zürich-München) erschienen. Zu diesem Zeitpunkt war ich bereits längst mit vielen anderen „unzuverlässigen“ Dozenten von der Karls-Universität entfernt und blieb lebenslang arbeitslos. Diese bescheidene Buchrezension ist für mich nach langen Jahren eine germanistische Rückerinnerung, die mit dem Bewusstsein geschrieben wurde, dass ich den mir auferlegten Wunsch von Johannes Urzidil nach dem Erscheinen seiner Bibliographie in Prag zu seinem 75. Geburtstag nicht erfüllen konnte.
Das vorliegende Buch mit durcheinanderlaufenden primären und sekundären Texten zeigt zur erstenmal, dass Urzidils Werk unter den Prager deutschen Dichtern seinen sicheren Platz behauptet, darüber hinaus aber eine besondere Stelle durch sein lebenslanges Interesse für die tschechische bildende Kunst einnimmt, das sich in persönlichen Kontakten, in Studien, Essays, Briefen, Vernissage-Ansprachen, Organisatorenhilfe bei Ausstellungen u. dgl. mehr manifestiert hat. Darin liegt der Wert und Beitrag dieser Publikation.
Germanoslavica (Praha), 15, 2004, Heft 2, S. 219–221
Pod názvem Johannes Urzidil / Život s českými malíři, který možná osloví jen zasvěcené, se skrývá kniha krásná, obsahem bohatá a objemná. […] Je připravena s neobyčejnou, zdálo by se někde až přílišnou akribií: vše je obšírně komentováno, německy psané texty jsou uváděny i s českým překladem, součástí je i bibliografie Urzidilových prací o výtvarném umění a pokus o rekonstrukci jeho sbírky výtvarných děl a množství abecedních rejstříků. Perfektní je i stránka výtvarná: četné texty jsou faksimilovány, jsou zde mnohdy unikátní dokumentární fotografie a velké množství kvalitních barevných a černobílých reprodukcí, mj. i některých méně známých děl Jana Zrzavého. Jedná se o první knihu nakladatelství Fraktál. Vydavateli Miloši Minaříkovi se zdařil hned napoprvé skutečný ediční čin.
Pod názvem Johannes Urzidil: Život s českými malíři, který možná osloví jen zasvěcené, se skrývá kniha krásná, obsahem bohatá a objemná. To, že se jeden z posledních pražských německy píšících spisovatelů Johannes Urzidil (1896–1970) o výtvarné umění zajímal, že po léta soustavně sledoval a komentoval české malířství a sochařství a že se zasloužil o jeho známost v zahraničí, je odborné veřejnosti známo. Zde jsou však poprvé sebrány jeho nejvýznamnější texty na dané téma, a to jak přehlednějšího rázu (jako např. esej titulní), tak o jednotlivých tvůrcích: mj. o Franzi Kafkovi a jeho kresbách, o Emilu Fillovi a dalších, zejména však o Janu Zrzavém, s nímž jej pojilo desítky let trvající přátelství. Řada studií o něm a vzájemná korespondence tvoří jádro celého svazku. Jejich opravdovou blízkost dokládá nejlépe upřímný tón některých dopisů Zrzavého. Urzidil patřil k iniciátorům první Zrzavého samostatné výstavy u Topiče roku 1918, jeho dílo uváděl v Německu, Zrzavý pak byl jeho svatebním svědkem.
Vladimír Musil, který knihu uspořádal se ale neomezuje jen na tyto dva. Podává zároveň jakési panoráma česko-německé kulturní symbiózy zejména na poli výtvarného umění mezi válkami, se jmény jako Max Brod, Emil Utitz, Willi Nowak, Alfréd Fuchs, Emil Filla, Josef Čapek a mnoha dalšími. Poprvé jsou zde otištěny neznámé dokumenty, jako např. korespondence Jana Zrzavého s německým nakladatelem Kiepenheuerem, který vydal jeho ilustrace k ammesově Kláře d'Ellebeuse, či s Paulem Klee a Herwarthem Waldenem, a četné jiné. To vše doprovodil Vladimír Musil více než stostránkovým pojednáním o životě a díle Johannese Urzidila v širším kontextu.
Celá kniha je připravena s neobyčejnou, zdálo by se někde až přílišnou akribií: vše je obšírně komentováno, německy psané texty jsou uváděny i s českým překladem, součástí je i bibliografie Urzidilových prací o výtvarném umění a pokus o rekonstrukci jeho sbírky výtvarných děl a množství abecedních rejstříků. Perfektní je i stránka výtvarná: četné texty jsou faksimilovány, jsou zde mnohdy unikátní dokumentární fotografie a velké množství kvalitních barevných a černobílých reprodukcí, mj. i některých méně známých děl Jana Zrzavého.
Jedná se o první knihu nakladatelství Fraktál. Vydavateli Miloši Minaříkovi se zdařil hned napoprvé skutečný ediční čin. Těšit se můžeme na chystaný další svazek, Urzidilova Malého průvodce dějinami Čech. Vysokou odbornou úroveň obou publikací garantuje i spolupráce s nejlepším současným znalcem Urzidilova díla dr. Gerhardem Trappem z Mnichova.
Teologie & Společnost (Brno), 3, 2005, č. 1, s. 48
Co bychom měli obdivovat více? Chytře provedenou vědeckou prezentaci komplexního tématu, nebo fakt, že se tato kniha ve svém subtilním grafickém provedení stává uměleckým dílem pro bibliofily? Nebo snad způsob, jakým se ukazují profily dvou významných osobností, kterým se podařilo své produktivní přátelství uchovat navzdory všem historickým katastrofám? V každém případě se touto knihou podařilo vyrvat zapomnění jednu kapitolu česko-německých kulturních dějin a zpřístupnit ji způsobem, který může sloužit jako příklad.
Gerhard Trapp (nar. 1938 ve Frankfurtu nad Mohanem) je germanista, studoval politické vědy a filosofii. V roce 1965 obhájil disertaci na téma Johannes Urzidil. Po léta působil v Goethově institutu a téma světoobčana, německého spisovatele a českého humanisty, pro kterého Čechy byly všude, vozil s sebou po světě. Text psaný pro Literární noviny může být nejen recenzí, ale i dokladem, jak intelektuálové v zahraničí vnímají publikace, které dokážou komplexně evokovat zmizelý kulturní svět německy psané literatury v českých zemích. [Jan Šícha]
Jana Zrzavého nemusíme českým přátelům umění představovat. Jeho malířský styl, vznikající v průběhu jednoho dlouhého života (1890–1977), byl přiřazován tu k jednomu, tu k jinému aktuálnímu proudu, varioval mezi předmětným zobrazováním a abstrakcí. Dnes přebírá ve své přemýšlivé hloubce stejně jako ve své estetické dokonalosti místo nepopiratelného českého klasika moderny. Plnost a bohatství tohoto umělce byly dokumentovány naposled ve velké monografii Karla Srpa a Jany Orlíkové (2003).
Kdo to ale byl tento Johannes Urzidil? Zopakujme v několika větách nejdůležitější údaje. Narodil se 3. 2. 1896 v Praze. Jeho matka zemřela, když mu byly sotva 4 roky. Otec, Němec, který jako železniční inspektor přišel koncem 19. století z Chebska/Egerlandu do Prahy, vychovával dítě takřka sám, protože malý Johannes odmítl macechu, se kterou se otec oženil v roce 1904. Urzidil vyrůstal ve skromných poměrech na různých místech Prahy. V roce 1914 složil na Německém akademickém (piaristickém) gymnáziu na Příkopě maturitu. Dnes tam má pamětní desku. Dále studoval na německé části Karlovy univerzity germanistiku, slavistiku a historii umění. Urzidil, který se od dětství učil a také plynule mluvil česky, navázal již jako student kontakty s německými a českými uměleckými kruhy v Praze. Patřil k nim i Jan Zrzavý. Po první světové válce vstoupil do služeb nového německého vyslanectví v Praze, kde brzy zastával místo tiskového referenta. Byl zde ve spojení s nejdůležitějšími osobnostmi české kultury a sám se stal přinejmenším v Praze známou figurou kulturního života. Jako protivník německého nacionálního socialismu a k tomu ženatý s dcerou pražského rabína (Urzidil sám byl katolík), byl začátkem roku 1934 z úřadu propuštěn. Do své emigrace v červnu 1939 si Urzidil udělal jméno také jako publicista a uveřejnil několik stovek příspěvků v pražských německých novinách a časopisech a v novinách jako Berlínský burzovní kurýr, které se často věnovaly tématu českého kulturního života, zejména malířství. Patří sem i publikace k otázkám politiky, které vycházely po roce 1933 částečně pod pseudonymem v českých a švýcarských časopisech. Známým se stal také prvním vydáním své knihy Goethe v Čechách (1932) a svou monografií o Václavu Hollarovi (1936).
Od července 1939 do konce roku 1940 žil Urzidil v Anglii, kde psal pro média československé exilové vlády. V roce 1941 uprchl dále do New Yorku, kde žil až do své smrti dne 2 . 11. 1970 (zemřel v Římě během svého literárního turné, kde je také pochován). V newyorském exilu teprve vzniká jeho literární dílo, ve kterém důležitou část tvoří jeho pražské vzpomínky. Tato vyprávění odehrávající se v Čechách, byla mezitím téměř kompletně přeložena z němčiny do češtiny, francouzštiny a italštiny. Za své literární dílo Urzidil obdržel ceny a ocenění v Rakousku, Německu a Švýcarsku. Do svého oblíbeného rodného města Prahy se už i přes pozvání pražské univerzity roku 1968 nikdy nevrátil, zůstal ale díky exilovému českému milieu v New Yorku (např. Ferdinand Peroutka) ve spojení s vývojem v ČSSR.
Vladimír Musil, sám historik umění a svobodný umělec, shrnul ve svém 541 stran silném díle poprvé všechny dokumenty, vzpomínky, korespondenci, rukopisy, komentáře z německých a českých zdrojů, přičemž hluboké přátelství Zrzavého s Urzidilem tvoří hlavní osu, která se realizovala především ve volném uskupení „Tvrdošíjných“ (Václav Špála, Josef Čapek, Emil Filla atd.). Urzidil rozpoznal v díle Zrzavého, právě optikou intelektuálního pražského Němce, specifické české pozadí, které ctil a miloval.
Musilův text je členěn do dvou částí: první obsahuje korespondenci Urzidil/Zrzavý v letech 1918–1970, jakož i ostatní s ní související dopisy a veškeré publikace Urzidilovy o Zrzavém. Od první – Jan Zrzavý. Pokus o analýzu jeho díla (1920) až po poslední – Život s českými malíři (1966), která také poskytla titul této knihy. Německé texty jsou obsaženy v originále a v českém překladu.
Ve druhé části pod Urzidilovým citátem Umění jako činy duše vykresluje Musil Urzidilovu biografii jako umělce a kritika umění a objasňuje částečné propojení pražského českého umění s tím německým v rámci evropské kulturní scény v časovém období až do druhé světové války. V knize se nacházejí četné reprodukce, fotografie, karikatury, faksimile knih a rukopisů. Týkají se nejen Urzidila a Zrzavého, spíše ilustrují a nádherným způsobem znovu k životu probouzejí celkové kulturní pozadí. Tento druhý díl je také opět rozepsán více než 300 poznámkami, které podávají informace o osobách, místech, publikacích a všemožných souvislostech.
Nakonec svazek obsahuje kompletní bibliografii Urzidilových publikací k tématu umění, seznamy všech zde uvedených jmen umělců stejně jako uměleckých děl, která se nacházela v Urzidilově vlastnictví, chronologický seznam korespondence, výčet sekundární literatury a zdrojů stejně jako abecední registr s více než 700 jmény.
Co bychom měli obdivovat více? Chytře provedenou vědeckou prezentaci komplexního tématu, nebo fakt, že se tato kniha ve svém subtilním grafickém provedení stává uměleckým dílem pro bibliofily? Nebo snad způsob, jakým se ukazují profily dvou významných osobností, kterým se podařilo své produktivní přátelství uchovat navzdory všem historickým katastrofám? V každém případě se touto knihou podařilo vyrvat zapomnění jednu kapitolu česko-německých kulturních dějin a zpřístupnit ji způsobem, který může sloužit jako příklad.
Literární noviny (Praha), 16, 2005, č. 11 (14.3.2005), s. 11
(český překlad Jan Šícha)
Ein umfangreiches Werk ist anzuzeigen, dessen Texte in der Mehrzahl tschechisch geschrieben sind, es enthält aber auch lange Passagen von Übersetzungen sowie deutsche Texte. „Leben mit tschechischen Malern“, so der Titel, ist eine Fundgrube! /…/ Der vielen deutschen Lesern bekannte Schriftsteller und Kulturhistoriker Johannes Urzidil wird hier als Kenner, Förderer und Freund tschechischer Maler und bildender Künstler vorgestellt, wobei sein über 50 Jahre währender Briefwechsel mit Jan Zrzavý (1890–1977) das tragende Gerüst des Buches ist, um das sich viele andere Begegnungen, Betrachtungen und Freundschaften ranken.
Ein umfangreiches Werk ist anzuzeigen, dessen Texte in der Mehrzahl tschechisch geschrieben sind, es enthält aber auch lange Passagen von Übersetzungen sowie deutsche Texte. „Leben mit tschechischen Malern“, so der Titel, ist eine Fundgrube! Freilich wie jede „Grube“ mühsam auszuheben und zu ordnen, obwohl Systematik angestrebt ist. Der vielen deutschen Lesern bekannte Schriftsteller und Kulturhistoriker Johannes Urzidil (1896 Prag bis 1970 Rom) wird hier als Kenner, Förderer und Freund tschechischer Maler und bildender Künstler vorgestellt, wobei sein über 50 Jahre währender Briefwechsel mit Jan Zrzavý (Vadín u Havlíčkova Brodu/Wadin bei Deutsch Brod 1890 bis 1977 Prag) das tragende Gerüst des Buches ist, um das sich viele andere Begegnungen, Betrachtungen und Freundschaften ranken. Es ist ein lebendiges, aufregendes Spiegelbild einer chaotischen Zeit zwischen Aufbruch – erste tschechoslowakische Republik, damals ist Urzidil Pressereferent der Deutschen Gesandtschaft in Prag, wohnt aber im nicht „feinen“ Stadtbezirk von Žižkov – über den Einmarsch der Deutschen 1938 – Urzidil geht mit seiner Frau Gertrud, Tochter des Prager Oberrabiners Thierberger, ins Exil nach London – bis nach New York, wo das Ehepaar sehr ärmlich lebt und mit handwerklichen Arbeiten etwas Geld verdient. Urzidil „passt“ den amerikanischen Behörden und auch den Intellektuellen nicht: Er ist weder rot noch schwarz, zudem kann er die Sprache nur mangelhaft! Den Briefwechsel mit Freunden in Prag hält er aufrecht, dort findet 1948, drei Jahre nach der wiedergewonnenen Freiheit und Selbständigkeit – vorher von Hitlers Gnaden Protektorat Böhmen und Mähren, mit der Hauptstadt Prag, die Sudetengebiete ein neuer „Reichsgau“ – der kommunistische Putsch statt, und das Land wird abgeschottet, auch wenn in den mittleren 60er Jahren der Prager Frühling kurz neue Perspektiven schenkt – um so härter die „Normalisierung“ nach dem Einmarsch der Warschauerpakt-Mächte. In all diesen Zeiten hat Urzidil Kontakt, ganz persönlichen und herzlichen – er kommt zu Lesereisen nach Europa, aber er fährt nie mehr nach Böhmen.
In München habe ich ihn kennen gelernt, so dass diese Besprechung nolens volens persönliche Züge haben wird. Als ich mich in dieser „Fundgrube“ zurechtzufinden suchte, fand ich eine der Briefunterschriften wie ein Motto: „Johannes Urzidil, starý Pražan a nový Amerikán!“ („Johannes Urzidil, ein alter Prager und ein neuer Amerikaner!“). Wie haben wir ihm zugehört, am liebsten in privatem Kreis, etwa bei unserem Vorsitzenden, dem Grafen Ferdinand Kinsky, wenn über den von Urzidil so geliebten Böhmerwald die Rede war. Wie dankbar waren wir ihm für seine großen Bücher Goethe in Böhmen oder Wenzel Hollar!
Eine tröstliche Überraschung war auch der Artikel von Heinrich Schmidinger aus den Salzburger Nachrichten („Die drei römischen Tage Johannes Urzidils“, Salzburger Nachrichten vom 24. 12. 1970), in dem der damalige Direktor des Österreichischen Kulturinstitutes in Rom, wo das Ehepaar Urzidil zu Gast war, diese wundervollen Stunden – Spaziergänge um das Kapitol, Ausflug in die Berge, Gespräche und Begegnung beschreibt. Aus diesen glücklichen Stunden holte der Tod still und rasch den Gast. Wie seit dem frühen Mittelalter, so fand auch dieser „Pilger“ sein Grab auf dem Santo Campo Teutonico, dem winzigen Stück Erde der deutschsprachigen Verstorbenen im Schatten von Sankt Peter – bis heute ein exemptes Territorium!
Und jetzt also, post mortem, durch ihn die Begegnung mit tschechischen Malern, wobei inzwischen Schüler Jan Zrzavýs unsere Freunde geworden sind. Die merkwürdigen, strengen, auf Blau, Grün und Grau aufbauenden Kompositionen, die flachen Figuren, wie Scherenschnitte, die sanftfarbigen Frauengestalten, die Stilleben, die Landschaften – man sollte sie im Original in der Modernen Galerie im Messepalais in Prag anschauen! Im Text dann auf einmal all die anderen: Steiner-Prag, Maxim Kopf oder Mary Duras, die wir in Hamburg besuchten – auch Kafkas Zeichnungen! Johannes Urzidil hat nach dem Ersten Weltkrieg für diese Künstler in Deutschland, vor allem in Berlin Partner, Verleger von Kunstzeitschriften, Galerien etc., gesucht und gefunden – ebenso hat er die zeitgenössischen deutschen Künstler nach Prag eingeladen, so dass ihm dort die erste Ausstellung von Paul Klee oder Emil Nolde zu verdanken sind. Wie finde ich das alle in dieser „Fundgrube“?!? Es ist nicht leicht, und außerdem findet man während des Suchens nach dem einen etwas Aufregendes aus einer anderen Künstlervita oder einem Atelier. Immer wieder möchte ich auf den Essay Urzidils, der dem Buch als Titel dient, verweisen: „Leben mit tschechischen Malern“, 1965, er fasst die Intensität und die ganze Breite seiner Beschäftigung mit den Zeitgenossen zusammen (S. 209, deutsch). Voraus geht eine kurze Einführung in das Werk Jan Zrzavýs (S. 205–207, deutsch).
Nicht zu übersehen ist bei den verschiedenen Registern und Anmerkungen, wie viele Freunde dem Autor bei dieser Arbeit geholfen haben. Er nennt in seinem Dank (S. 518) an erster Stelle Gerhard Trapp, der vor allem bei den Recherchen in deutschen Archiven und in den USA geholfen hat, ist er doch der wichtigste „Herold“ Urzidils geworden. Wie er erzählte, wird in Glöckelberg bei Oberplan im Stifter-Jahr 2005 eine Gedenkstätte für Urzidil eingerichtet werden!
Was nach dem Studium dieses sehr verdienstvollen Werkes, das auf Forschungen in den verschiedensten Archiven – von New York über Marbach bis Prag – basiert, wichtig wäre, wenn man sich in der Kunstgeschichte mit dieser Epoche der Prager bildenden Kunst so eifrig befassen würde wie mit den damals in all den Cafes dazugehörenden und diskutierenden Schriftstellern – man braucht nun an die ungezählten Kafka-Bücher denken (natürlich hat Urzidil ihn auch gekannt, ja die Grabrede gehalten). Die Lektüre dieses Buches weist einen Weg, wir sollten ihn beschreiten! Die tschechische Kritik hat jedenfalls ausführliche und positive Berichte gebracht.
Stifter Jahrbuch (München), 2005, Bd. 19, s. 180–182
Malý průvodce dějinami Čech / Ein kleiner Begleiter durch die Geschichte Böhmens
Nakladatelství Fraktál
Horní Planá 2005
ISBN 80-902860-1-1
227 stran, 8°, 20 × 13 cm (400 g), česky a německy, šitá vazba
prodejní cena: 188,- Kč
VYPRODÁNO
Pohled na české dějiny od jejich mýtických počátků až po vznik první československé republiky v roce 1918 očima českého Němce, spisovatele Johannese Urzidila. Česko-německé vydání s předmluvou dr. Gerharda Trappa.
Dvojjazyčné vydání historického eseje Malý průvodce dějinami Čech s předmluvou Gerharda Trappa přináší zasvěcený pohled na dějiny českých zemí ze strany vlastenecky smýšlejícího českého Němce. […] Ve svém pojetí se autor vyhýbá černobílému hodnocení, podporuje harmonickou ideu soužití a vzájemné tvořivé spolupráce.
Dvojjazyčné vydání historického eseje Malý průvodce dějinami Čech s předmluvou Gerharda Trappa přináší zasvěcený pohled na dějiny českých zemí ze strany vlastenecky smýšlejícího českého Němce. Autor patřil k progresivním německým publicistům, studoval na pražské německé univerzitě, až do Hitlerova nástupu k moci v roce 1934 byl tiskovým radou německého vyslanectví a v roce 1939 odešel do amerického exilu. Tento esej byl prvně publikován v roce 1960 v období studené války. Spor o Německo se vystupňoval až k stavbě berlínské zdi a další konfrontační etapě soupeření mezi Východem a Západem. Urzidil zachycuje dějinné období od mytických počátků praotce Čecha, knížete Sáma a prvních historických zmínek až do vyhlášení Československé republiky. Jednotlivé pasáže mají různorodou úroveň – od popisného zobrazení nejstarších dějin a středověku, které zůstává v klasickém rámci, jak jej známe od Palackého, po kriticky objektivní obraz českého národního obrození a politických dějin zemí českých v 19. století. Ve svém pojetí se autor vyhýbá černobílému hodnocení, podporuje harmonickou ideu soužití a vzájemné tvořivé spolupráce.
A2 kulturní týdeník, 1, 2005, č. 1 (5.10.2005), s. 28
Eine kundige editorische Betreuung sorgte in einem Fußnotenapparat für eine unaufdringliche sachliche Aktualisierung mancher Einschätzungen von Johannes Urzidil. Seine beherzte und vor einer Liebe zur böhmischen Heimat durchdrungene Sprache erschließt dem Text gerade in heutiger Zeit einen neuen Wirkungsradius, wofür gerade die Idee dieser zweisprachigen Ausgabe spricht.
Die Geschichte Böhmens sei „das Traurigste von der Welt“ zitiert Johannes Urzidil den deutschen Dichter Johann Wolfgang Goethe. Der Goethekenner Urzidil hatte sich einst in einer umfangreichen Untersuchung dessen Spuren in Böhmen gewidmet. Im vorliegenden Text, der 1960 im Band I „Die Welt der Slawen“ in Frankfurt am Main erschienen war, beleuchtet Johannes Urzidil die verwickelte Geschichte Böhmens von den Anfängen bis zur Tschechoslowakischen Republik unter Präsident Tomáš G. Masaryk. Ganz bewusst, so weist der wohl renommierteste Urzidil-Forscher Gerhard Trapp in seinem Vorwort hin, habe sich Johannes Urzidil „ein nahezu kategorisches Schweigen zur jüngsten Geschichte verordnet, um die Schlingen zu vermeiden, in denen sich alle Beteiligten unausweichlich verfangen hätten“. Urzidil, 1896 in Prag geboren, verkörperte jenen kulturellen Typus in den böhmischen Ländern, der sich als böhmischer Deutscher verstand und zugleich von einem tiefen Verständnis gegenüber der tschechischen Kultur und Sprache, die er perfekt beherrschte, geprägt war. Dieses Ausscheren aus einem eindimensionalen Schwarz-Weiß-Schema gegenseitigen Betrachtens kennzeichnet auch die vorliegende Studie. Gleich zu Beginn betont Urzidil, dass ein Blick auf die Geschichte Böhmens nur dann zu einem „brauchbaren Ergebnis gelangt, wenn er die Unzufriedenheit aller erregt“. Urzidil verweist in diesem Zusammenhang auf alle mit der böhmischen Geschichte verbundenen Nationen und Religionen.
Im Laufe einer wechselvollen Geschichte verdichteten sich europäische Ideen und Strömungen in den böhmischen Ländern wie in einem Brennspiegel. Politische, kulturelle und religiöse Entwicklungen prägten in unvergleichlicher Weise das mitteleuropäische Schicksal – und wirkten somit auch wieder in die Lebensabläufe der umgebenden Nachbarn zurück. Urzidil skizziert die Herrschergeschlechter der Přemysliden, der Luxemburger und der Habsburger und erinnert an Persönlichkeiten wie den Theologen Matěj von Janov, den Landedelmann und Prosaiker Tomáš von Štítné oder den österreichischen Augustiner Konrad Waldhauser. Den Prediger Jan Milíč von Kremsier bezeichnete Urzidil als „eines der vielen Beispiele“ des charakteristischen „Tschechentrotzes“. Den widersprüchlichen religiösen Strömungen wie den Waldensern, Hussiten, Taboriten und Böhmischen Brüdern widmet sich Urzidil mit kundigem Blick. Bei aller Verschiedenheit filtert er das für böhmische Umtriebe zugrundeliegende Gebot „Man muß Gott mehr gehorchen als den Menschen“ heraus, wobei er gerade im Falle des Jan Hus neben redlichem „slavischen Gottsuchertum“ auch irrationale Wogen „nationaler Leidenschaften“ feststellt.
Übertriebene Gesten und versäumte Gelegenheiten begleiten die Geschichte des deutsch-tschechischen Zusammenlebens in den böhmischen Ländern, wobei Urzidils kultureller Überblick differenziert genug ist, das Versagen beiden Seiten zu attestieren. Bereits für das 19. Jahrhundert, als das Gift nationalistischer Hybris zu wirken begann, beurteilte Urzidil den „Persekutionskomplex der Tschechen“ als überholtes „historisches Ressentiment“, während er die 1904 gegründete Deutsche Arbeitspartei als „krakeelende Partei“ beschrieb, deren Umtriebe später „dem gesamten Deutschtum verhängnisvoll werden sollten“. Urzidil wusste, wovon er sprach. Seit 1939 war er gezwungenermaßen in Londoner und New Yorker Exil. Doch nach dem Ende der Hitler-Herrschaft folgte die Vertreibung der Sudetendeutschen aus den böhmischen Ländern – und Urzidil war es wieder nicht vergönnt, seine geliebte Heimat wiederzusehen. Er starb 1970 als überzeugter böhmischen Patriot in Rom.
Eine kundige editorische Betreuung sorgte in einem Fußnotenapparat für eine unaufdringliche sachliche Aktualisierung mancher Einschätzungen von Johannes Urzidil. Seine beherzte und vor einer Liebe zur böhmischen Heimat durchdrungene Sprache erschließt dem Text gerade in heutiger Zeit einen neuen Wirkungsradius, wofür gerade die Idee dieser zweisprachigen Ausgabe spricht. Das Herz dieses liebevoll aufbereiteten Büchleins bildet eine Graphik aus einem Band des Jahres 1678 von Bohuslav Balbín, welche auf raffinierte Weise die böhmische Landkarte in Form einer Rose darstellt. Der Blüttenkelch liegt in Prag, die Blüttenblätter ordnen sich in Form verschiedener Distrikte in allen Himmelrichtungen davon ausgehend an und der Stengel entspringt dem außerhalb von Böhmen liegenden Gärtchen zu Wien. Böhmen ein bloßer österreichischer Ableger? Die richtige Interpretation dieser Illustration liegt im wechselseitigen Wirken eigenständiger kultureller Formationen, von denen Johannes Urzidil in eindrucksvoller Weise berichtet.
Prager Zeitung, 15, 2006, Nr. 10 (9.3.2006), S. 7